Když nechci, tak nechci

Zeptejte se mě, jaké je moje životní krédo. Řeknu vám, že žádné nemám a u toho se budu usmívat. Ne, že bych neměl žádné a nikdy mě žádné neoslovilo, ale nemám jedno jediné, které by pro mě bylo naprosto univerzální. Mám jich spoustu, časem je zapomínám a zase si jiné přečtu a i když si na obsah za chvíli nevzpomenu, řídím se jím nadále.

Kdo znáte Marka Orka Váchu, nejspíš jste četli některou jeho knížku, anebo jste ječetli všechny, anebo tak jako já, je všechny máte a některé jste četli. Na každé z nich na obale je Orkova fotka a stručný životopis. Tam se dozvíte, že Orko se účastnil dvou expedic na Antarktidě. Čechů, kteří na Antarktidě byli, je po čertech málo, kde nestihne Orko o zážitcích z Antarktidy osobně přednášet, tam se čtenářům hodí jeho kniha Poslední země- Antarktida. Je tenká se spoustou obrázků a pokud se nedíváte detailně, "Antarktida" na přebalu ani nenajdete, což dost možná autor tak i zamýšlel.

Zpátky k tématu ale. Orko v knize vzpomíná na jednoho svého kolegu, který se podle mě po pár řádcích bezkonkurenčně stává miláček publika. (Teď si nevzpomenu na jeho jméno, nejspíš někdo podle popisu doplní.)
Tento človíček, který se prý několik měsíců (let) živil pouze prošlými kolínky a pětilitrovkou husího sádla, na Antarktidě chodil jen v keckách od Vietnamců za 80 Kč(s?) je člověk ukutý ze železa. Asi bych si s ním moc nepokecal, protože mám ten dojem, že moc nemluví, spíš koná a pokud se od něj něco chcete naučit, musíto ho sledovat, ale bedlivě.

Jeho životním heslem je "Kdo chce jít, jde".
Zní vám to jednoduše? Že vás to do ničeho netlačí? nikam nenutí? nepředává zodpovědnost?
Tak to domyslete do důsledku. Vzpomeňte na každou denní situaci, kde se vám nechce, kdy už na to dlabete, kdy radši na signálech nebo facebooku trávíte hodiny, ale slovíčka si nezopakujete, domácí práce děláte jen když už opravdu musíte, učení nebo zaměstnání vás nebaví, nehcete napravit svůj vztah s druhým. Dokonce Orko uvádí, že podle tohoto pravidla jsou jeho autorem posuzováni i k smrti dehydratovaní dobrodruzi, kteří se ztratí v poušti a po dnech putování bez kapky vody padnou únavou a následně umírají. Oni už nejdou čistě protože nechtějí.

Pokud chcete hodného partnera, titul před a za jménem, práci v zahraničí, vyšší plat,... podle tohoto musíte jednoduše: "hejbnout zadkem, žádné výmluvy".

Část druhá: proč bych měl platit přispívat v kostele?
Nevím, proč se vybírání "do košíčku" stalo regulérní součástí mše. Nedaří se mi na tomto najít nic posvátného. Pamatuju si, že na základní škole se to spolužačce, která v kostele byla dostatečně často, aby jej mohla pozorovat, ale ne tak často, aby mu rozuměla, smíchalo. Na hodině dějepisu potom při probírání Husitství tvrdila, že odpustky se za peníze prodávají v kostelích dodnes.
Nejspíš, pokud by vybírání bylo až po mši, všichni by se mu vyhnuli :-). Na Bigy se na pondělních studentských mších peníze nevybíraly. Otec Blecha to jednou vystihl, když při kázni napůl vtipem navrhnul, že by se mohla kasička umístit k jedněm dveřím a ty druhé se rázem stanou mnohem oblíbenějšími.

Ještě odbočím, tentokráte do Ameriky. Když daná farnost nárazově potřebuje peníze, uspořádá "fundraiser" a formou obvykle palačinkové snídaně připravenou, uvařenou, servírovanou a uklizenou samotnými farníky, za dobrovolný příspěvek vybere poměrně vysokou sumu peněz. U nás nejblíž, co jsem se dostal k pozvání na jídlo byl "čaj v klubu Václav". Asi je to jménem, nechci se nikoho dotknout, ale "Václav" si snad nikdo okolo mého věku neříká. Přiznám se, že mě děsí, že budu popíjet čaj s důchodci a aby se neřeklo, hodím do zvonečku při odchodu pětikačku. Nejspíše to tam tak nevypadá, nevím, nikdy jsem tam nebyl, protože toto mě neoslovuje i proto, že kapacita je dost omezená, odhaduji 20 lidí max. a i kdyby chtěli přijít všichni farníci, nemůžou.

Když přispět chci, přispěju. Jsem student, a proto nepřispívám nutně penězi, ale pravidelným úklidem. Není mě vidět, jak přispívám. Ale dovolím si tvrdit, že v sobotu ráno, když bych radši spal, přispívám svými třemi hodinami jednou za měsíc a půl  více, než jiný, který pro čisté svědomí a jakousi sociální prestiž si odepře dvacet korun a aniž by počkal na požehnání, šupká do Kauflandu s pocitem dobře odvedené práce.

Farnost by měla být samostatná, tak jako rodina. Konec konců rodina to je a v obou případech jsou dva typy výdajů:
- výdaje nevyhnutelné (elekřina, voda, plyn)
- úklid a další, které při troše dobré vůle obětovat část vlastního pohodlí je možné eliminovat z rodiného rozpočtu

Penězi nejde vyřešit vše, ani v kostele. Možná ani tak jako peněz se ve městech farnostem nedostává právě dobrovolníků. Proto navrhuji do košíčku v neděli házet svoje vizitky (popisující na co jsme specialisti) s poznámkou, kdy můžeme zdarma v našem oboru pomoci :-)

Tento článek vznikl jako volné pokračování myšlenky vyslovené HejTim, původní článek si můžete přečíst na http://hejti.signaly.cz/1109/mel-bych-v-chtel-bych