Dnešek zdálo by se nebyl nijak zvláštní: počasí podle předpovědi, navíc obvyklé pro tuto část roku. Lidi jeli ráno do a odpoledne z práce.
Vlastně jedna (osobní) výjimka by se našla. Měl jsem důležitou zkoušku, kterou jsem úspěšně složil. I když jsem se dlouho do noci učil a brzo ráno vstával, měl jsem z výsledku zkoušky strach.
Kdo někdy udělal zkoušku, pamatuje si, jak povznášející je to pocit, když se vše podaří. Můžete v tu chvíli udělat cokoliv, a o to větší radostí je, pokud se setkáte s osobou Vámi oblíbenou. Potom se rozloučíte, jedete každý domů a cestu samotnou berete jako takovou samozřejmost, že se o ní ani netřeba zmiňovat.
Ale právě dnes chybou jednoho z řidičů se na zastávce Lesnická tramvaj srazila s trolejbusem. Následkem nehody jsou tragická čísla. 12 zraněných, 1 muž na místě svým zraněním podlehl, řidič trolejbusu se psychicky zhroutil.
Víte, co je pro mě na představě (předčasné) smrti nejděsivější? Že daný jedinec mohl vymyslet/vybádat/napsat/složit krásná a užitečná díla, ale už nikdy nikdo nebudeme vědět, co měl v mysli, co viděl, pamatoval, zažil, zamýšlel. Se smrtí jednoho ubude společnosti součástka. V městě, jakým je Brno, je to jeden dílek skládačky o přibližně 450.000 dílcích. Jednomu by se zdálo, že danou osobu ani nemohl znát.
Na vysokou školu už tři roky jezdím trolejbusem přes zastávku Lesnická, dalších osm let jsem Lesnickou projížděl cestou na střední a většinou, když jedu do města, jezdím tudy. Za rok přes tuto zastávku projedu dohromady v obou směrech cca 500x. Na jedné cestě můžu vidět řekněme 50 lidí. Za 11 let jsem potkal 500x50x11=275.000 lidí!
Mrazí mě v zádech myšlenka, že zesnulého muže jsem velice pravděpodobně potkal. Možná jsem mu stoupl na nohu, možná jsem si všiml jeho účesu, oblečení, zavazadla, tónu hlasu, rysů v obličeji. Dnes já tu jsem a on tu není. A může to být klidně naopak.
Nedá mi se nezeptat, o co jsme dnes přišli, co už se nedozvíme a co chtěl daný říct svým přátelům/ženě/dětem...?
Dnes nebýt na mši u jezuitů, jel bych přes Lesnickou domů tak, jako obvykle.
Zatím všechny svoje příspěvky zde na blogu jsem doplnil obrázkem. Jeho účelem bylo alespoň na minutu pobavit. Tentokrát tak neučiním a prosím o modlitbu za všechny zasažené touto událostí.
Loni srazilo v Brně auto s opilým řidičem ženu s dcerou. Žena byla na místě mrtvá, dcera v nemocnici. Zpráva, jako každá jiná.
Jenže zanedlouho jsem se dozvěděla, že jsem tu ženu znala, byla skvělá máma, kamarádka, i přes všechna svá trápení se vždy usmívala... Teď mi moc chybí.
Modlím se za všechny oběti té havárie - každý z nich má jistě příbuzné, přátele, známé.
Ten, který již nežije bude mnoha lidem chybět...
Přesně... vždyť život se zdá být poskládaný ze samozřejmostí, věcí, na které si člověk lehko zvykne, pak už je ani nevnímá, není za ně vděčný, stanou se stereotypem, stanou se samozřejmostí... Jen tu a tam se vše okoření nějakou významnější událostí... Ale život jde zase dál...
O to víc si ale člověk všechny tyhlety nesamozřejmosti uvědomí, když si poskládá souvislosti a přemýšlí nad "náhodou", že se zrovna včera rozhodl vydat domů jinudy...
Když si uvědomí, že je málo vděčný, protože všechny samozřejmosti jsou vlastně nesamozřejmé...
Úplně chápu ten mráz po zádech. Nám se kdysi stalo (to jsme měli ještě starou "škodovku stopětku":), že jsem si moc přála, aby se mnou mamka při cestě od babičky seděla na zadních sedadlech. Snad vždycky sedávala vedle řidiče, táty. Ale tentokrát si sedla za mnou.. a kousek před Brnem nám u toho "sedadla smrti", jak se mu někdy říká, praskla taková trubice s vařící vodou. Okamžitě zamlžený všechny okna, museli jsme zastavit. A při představě, že by tam tehdy ta mamka seděla...
... :( to je smutne... dky za clanek, ktery asipotrebujeme kazdy den cist, abychom si uvědomili jaky jeto DAR život, díky za t, že žiješ..
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.